S Terkou jsme se potkali v prvním ročníku osmiletého gymnázia. Seděli jsme ve stejné třídě a ani jeden z nás netušil, že osud s námi teprve rozehrává svou partii. Pořádně jsme se poznali až o pár let později na vysoké, v divadelních sálech a v rozhovorech, které se táhly až do rána.

Každý dobrý příběh potřebuje zápletku a ta naše měla podobu obrubníku. Na jednu svatbu přišla Terka v podpatcích, a tak mě posadila za volant svého auta a sama se vezla vedle mě. Cestou jsem to vzal přes obrubník a kolo bylo rázem píchlé. Terka na mě byla ten den pořádně naštvaná a chvíli to vypadalo, že naše přátelství dojelo stejně jako ta pneumatika. Jenže já to nevzdal.

Když pak Terka odletěla na Erasmus do Santiaga de Compostela, sbalil jsem batoh, přibral kamaráda Šimona a vydal se za ní přes půl Evropy. Ve městě, kam poutníci odnepaměti chodí hledat to podstatné, jsem to podstatné našel i já. Pod španělským sluncem bylo najednou jasné, že k sobě patříme.

Den před Valentýnem roku 2023 jsme si to konečně řekli nahlas a od té doby píšeme jeden příběh místo dvou. Brzy jsme se sestěhovali pod jednu střechu a z obyčejného bytu se stal domov. Na naši první velkou cestu do Paříže jsem si zapomněl doma občanku, takže jsem do města lásky dorazil až večer. Od té doby víme dvě věci: na toho druhého se vyplatí počkat a doklady je lepší kontrolovat dvakrát.

A pak přišel 10. červen 2025. Žádný ohňostroj ani housle, jen líné letní odpoledne a společný šlofík, po kterém jsem Terce položil tu nejdůležitější otázku. Řekla ano. Teď nás čeká další kapitola a byli bychom moc rádi, kdybyste u ní byli s námi.

Jirka